na Blog.cz

Prší, kapky padaj sklesle z nebe
A tlučou o hrany parapetu.
Já přemýšlím co zbylo z tebe,
Ze světa v němž se tolik pletu.

Jak lidi v proudech společnosti,
Dupou ve vlastní maličkosti.

Co že jim to srdce svírá?
Snad láska, zlost či slepá víra?

A čemu věří, vlastní pýše?
Ve své podlé, hnusné chtíče,
Ve svět atraktivní šedi?
Tak zůstáváme radši němí.

Jednoho jistě krásného zimního dne, kdy venku padal tiše sníh, a vítr pohrávajíc si s vločkami, přinášel skrze škvírky dveří a oken do domů chladivá pohlazení, jsem se narodila.
Jak čas plynul, rostla jsem v docela veselé a živé dítě. Přes veškeré koníčky týkající se malování a hudby jsem navštěvovala i literárně-dramatický kroužek. Divadlo, které si mě v podstatě našlo ještě dříve než samotné čtení, psaní a počítání, mi velice přirostlo k srdci. Doprovází mě při mé cestě dětstvím i pubertou.
Během této doby jsem spolu se svým souborem vystřídala nesčetné množství kostýmů, stejně jako rolí na prknech skromných jevišť v kdejaké dramatické soutěži, nehledě na stovky příležitostí, kdy své potřeby předvádět se využívám nejen skrze pozornost ostatních nadšenců, nýbrž i na nevinných spoluobčanech při různé kulturní akci, pořádané naším malým městem. Toto šťastné období života bylo narušeno přesídlením svého Já na brněnský intr.
Můj život se najednou změnil. Z malého, téměř rodinného města, kde jsem vyrůstala a kde se všichni lidé na ulici zdraví s přáním dobrého dne, jsem se ocitla na ve velkém městě. Tramvaje tu tvoří pavučiny proplétající se městem, spojují lidi, pocity a samotnou svou přítomností vyvolávají mnohdy zábavný chaos. Poznala jsem, že důchodci nejsou tak přátelští a shovívaví, stejně jako většina zaměstnanců u nádražních přepážek.
Odtrhla jsem se od hnízda a rozlétla se. Se svými křídly prolétávám směsicí zážitků, dojmů, pocitů i zkušeností.
Člověk si pak najednou uvědomí, že pomalu dospívá, ale navždy zůstane v úžasném nepochopitelném vesmíru na malém smítku, na planetě uprostřed mnoha set miliard galaxií.